Rozhovor s Michalem Kernem


Film Zoufalci je v podstatě velmi humorný, když bychom však chtěli analyzovat jednotlivé postavy, nic naplat – tihle bilancující třicátníci jsou prostě zoufalci. Myslíte si, že se současní třicátníci opravdu zmítají v tom, co by vlastně od života chtěli, a nejsou schopni fungovat v partnerských vztazích?
Myslím, že je to individuální, každý se vyvíjí jinak. Není obecně platné, že dnešní třicátníci tápou. Já osobně prožívám v současné době velmi spokojené období, užívám si života. A to za pár dnů oslavím právě tu třicítku. V některých očích mohu ale přesto vypadat jako naprostý zoufalec. Záleží na úhlu pohledu, prioritách, žebříčku hodnot. Starosti třicátníka-středoevropana mohou leckdy obyvatelům jiných zeměpisných šířek připadat banální, malicherné. Co se partnerských vztahů týče, tak ano, vnímám jakousi neschopnost mé generace žít ve vztazích, budovat je. Důvody samoty a opuštěnosti jsou různé. To, že dnes člověk žije v partnerství nebo je obklopen dobrými přáteli by měl považovat už za jakýsi luxus, dar, se kterým by měl zodpovědně zacházet.

Tonda, kterého hrajete, se živí jako prodavač bot, což ho moc nebaví, má rád operu a je přesvědčen, že přestože se rozešel se svým bývalým přítelem, už nikdy nenajde nikoho jiného. Jak vnímáte Tondu vy? Jste si bytostně vzdálení nebo máte přece jen něco společného?
Žádná z těch postav mi není bytostně vzdálená. S každou z nich bych se dokázal v něčem identifikovat. Tondu vnímám jako citlivého kluka, který hledá nový vztah po vztahu již vyhořelém. Do něj investoval svých sedm let života. Teď logicky nemá sílu ani chuť podnikat v životě cestu s dalším partnerem, bez ohledu na srovnávání. Zároveň ale ví, že nechce být sám. Proto zkouší hledat. Nenachází. Začíná být skeptický. Svou situaci si plně uvědomuje. Ví, že nebude lehké najít důvěru v další vztah. Navíc nemá úplně dořešený vztah s bývalým partnerem Otakarem. Přitom ví, že návrat k němu by nic nevyřešil. Chtěl by někomu, někam patřit. Tápe. Potřebuje změnu. Nemá rád jen operu, ale i Madonnu. Není cílevědomý a nechá se na můj vkus moc vláčet okolnostmi. Je mu v tom vlastně dobře, ale něco mu říká, že by se měl pohnout z místa. Nachází se v bodu nula, v takovém zvláštním neurčitém životním období.

Co se Zoufalcům nedá rozhodně upřít jsou výborné a vyvážené herecké výkony. Zvláště v druhé půlce filmu, ve které jsou hlavní hrdinové často zachyceni pohromadě, působíte jako byste se znali odjakživa. Co k tomu podle vás přispělo? Nebo jste se opravdu znali a scházeli už před natáčením?
Přispěla k tomu hlavně Jitka, že nás takhle dohromady vybrala a obsadila. Ze školy se známe se Zuzou Onufrákovou, Pavlínkou Štorkovou a Kubou Žáčkem. Simonu Babčákovou jsem viděl v jednom představení a Vaška Neužila jsem znal jen podle jména. Jednou jsme se sešli u Jitky doma a troufám si říci, že jsme si hned padli do oka. Pak jsme se viděli pohromadě až v Jablonci nad Nisou při natáčení na náměstí.

Nezapomenutelná je určitě scéna hádky, k níž dojde na statku u kuchyňského stolu. Přestože trvá několik minut, je celá v jednom záběru a vešlo se do ní všech šest zoufalců. Jedná se o improvizaci nebo jste to odehráli podle scénáře?
Já jel podle scénáře. Neměl jsem odvahu pustit se do slovní akrobacie. Nechal jsem to na pocitu a na ostatních. Tu situaci vedli jiní, já se jen svezl.

Režisérka Jitka Rudolfová od začátku tvrdila, že hledá herce, kteří ztvární její hrdiny naprosto přirozeně a zároveň budou schopni v rámci své postavy právě improvizovat. Do jaké míry jste tak přispěl k výsledné podobě postavy Tondy?
Já jsem moc neimprovizoval. Spíš jsem se tak nějak choval. Účastnil jsem se toho, tak asi tím jsem tomu nejvíc přispěl.

Dovedete si představit, že byste se ve svých třiceti letech odstěhoval s partou bývalých spolužáků třeba z gymplu na statek?
Ano, dovedu. Ale rozhodně to neplánuji. Celé moje studium byl vlastně takový velký mejdan - život v různých uskupeních, po internátech, kolejích, bytech kamarádů. Nechápu, kde jsem na takový způsob života bral síly, a hlavně jak jsem mohl stíhat tolik věcí najednou. Dnes vyhledávám soukromí, vyhovuje mi klid.

A jaká panovala vlastně atmosféra při natáčení na statku, kam jste odjeli loňské září v plné sestavě šesti filmových zoufalců spolu s filmovým štábem?
Dobrá. Podzimní. Vzpomínám na společnou místnost, topilo se v kamnech, z okna výhled do syrové neupravené zahrady, vůně venkova, kolem parta milých a vtipných lidí, večer táboráky. Já navíc na statku oslavil narozeniny. Štáb mi připravil překvapení. Bylo to moje první natáčení filmu a musím říci, že nezapomenutelné.

Linda Radim Tonda Otakar Dagmara Silvie