Rozhovor se Zuzanou Onufrákovou


Film Zoufalci je v podstatě velmi humorný, když bychom však chtěli analyzovat jednotlivé postavy, nic naplat – tihle bilancující třicátníci jsou prostě zoufalci. Myslíte si, že se současní třicátníci opravdu zmítají v tom, co by vlastně od života chtěli, a nejsou schopni fungovat v partnerských vztazích?
Nevím čím to je, že tak mladá třicítka je spojovaná se zaručenou „krizí“. Srovnáváme se s našimi rodiči, kteří už v našem věku měli dvě děti a stálé zaměstnání. Je možné, že si teď připadáme nanicovatí, když nemáme ani práci, ani děti, nevlastníme byt, chybí úspory a už je nám „tolik“ let! Můžeme cestovat a studovat, stáváme se povrchními, kašleme na duchovní hodnoty, porovnáváme s každým své schopnosti, výplatní pásku, styl oblékání.. Ztrácíme čas s hovadinami a po nějaké době se zastavíme, možná právě okolo té třicítky, které se už podvědomě obáváme. Je to přece individuální! A o partnerských vztazích si myslím, že je to krásný a složitý duel, ve kterém se zrcadlí i to, jaký vztah máme sami k sobě.

Postava Silvie, kterou hrajete, ráda cestuje, trpí však chorobným strachem z bakterií a přes tuto svou obsesi je schopna, často když se opije, mít sex s neznámým člověkem v podstatě kdekoliv. Jak vnímáte Silvii vy – jste si bytostně vzdálené nebo máte přece jen něco společného?
Se Silvií mám společnou snad jen zálibu v cestování, jako typický východňar si ráda koštnu z poctivé domácí pálenky a mám kopec vynikajících přátel, na které se můžu kdykoli s čímkoli obrátit. Alkohol naštěstí nepoužívám jako Silvie – například ke zlepšení si nálady nebo ke snazší komunikaci s lidmi. Rozhodně nevedu život jako Silvie - práce, alkohol, kocovina, práce, kamarádi, alkohol, práce, nuda, alkohol. Teď to vypadá, že Silvie je beznadějná notorička. A to není. Jen jsem tím chtěla poukázat na její duchaprázdné přežívání ze dne na den bez konkrétní představy a motivace, na smutné mrhání časem, který radostně vyplní jedině kamarádi nebo večírky, na kterých se to díky alkoholu vždy nechtěně zvrhne.

Co se Zoufalcům nedá rozhodně upřít jsou výborné a vyvážené herecké výkony. Zvláště v druhé půlce filmu, ve které jsou hlavní hrdinové často zachyceni pohromadě, působíte jako byste se znali odjakživa. Co k tomu podle vás přispělo? Nebo jste se opravdu znali a scházeli už před natáčením?
Neznala jsem se jen se Simonou Babčákovou. Pavlínu Štorkovou a Jakuba Žáčka znám z DAMU, Michal Kern byl mým kolegou v ústeckém Činoherním klubu, Vaška Neužila jsem potkala při jednom nevydařeném pokusu natočit pilotní díl jistého sitcomu. Před kamerou jsme se sešli v této sestavě poprvé. Těsně před natáčením nás Jitka pozvala k sobě domů. Bylo to příjemné pracovní rande, kde nás kromě pohoštění taky „nenápadně“ zkoušela ze znalosti scénáře, kladla záludné otázky a rozebírala s námi vztahy mezi našimi filmovými postavami. Nemám moc zkušeností s natáčením, ale osobně jsem se snažila vytvořit příjemné prostředí pro tvorbu.

Nezapomenutelná je určitě scéna hádky, k níž dojde na statku u kuchyňského stolu. Přestože trvá několik minut, je celá v jednom záběru a vešlo se do ní všech šest zoufalců. Jedná se o improvizaci nebo jste to odehráli podle scénáře?
Na improvizaci Jitka apelovala od začátku natáčení. Tuším, že tento obraz byl více než méně celý improvizace. Měli jsme ve scénáři stručné poznámky, že dojde ke kolizi, kvůli čemu, spíše komu, a že jsme všichni proti jednomu.

Režisérka Jitka Rudolfová od začátku tvrdila, že hledá herce, kteří ztvární její hrdiny naprosto přirozeně a zároveň budou schopni v rámci své postavy právě improvizovat. Do jaké míry jste tak přispěla k výsledné podobě Silvie?
Pouhý scénář přece nestačí k vytvoření filmové postavy. Všechno, co jsem předvedla čáastečně nebo plně improvizovaně, byla mnou dotvořená Silvie, podle představ režisérky. Přispěla jsem do takové míry, do jaké mi to bylo umožňeno. Například scéna v baru na nábřeží, kde probíhá večírek s kolegy z práce, kde se Silvie samozřejmě opije, a následuje jízda v autě s arabskými „zachránci“ – tak to je celé improvizace.

Dovedete si představit, že byste se ve svých třiceti letech odstěhovala s partou bývalých spolužáků třeba z gymplu na statek?
Kdybych žila sama a vysloveně samotou trpěla, tak si to představit dovedu. Ale obávam se, že i tak by to dlouho nefungovalo. Myslím si, že čím je člověk starší, tím více tíhne k pokoji a tichu. Kromě toho takové soužití asi vyžaduje nesmírnou dávku tolerance a respektu. Vždyť i při jednom partnerovi se to človek učí po celý život, co jsem postřehla.

A jaká panovala vlastně atmosféra při natáčení na statku, kam jste odjeli loňské září v plné sestavě šesti filmových zoufalců spolu s filmovým štábem
Byly to perfektní výlety! Miluji podzim, vůni páleného listí, sezení při ohni, do toho konečně točíte film a máte kolem sebe fantastický kolekti. Statek byl překrásný, vařilo se výtečně, čož mě dokáže potěšit víc než pěkné počasí, které nám vyšlo a ještě jsem se tou dobou stěhovala právě na venkov k lesu, takže jsem byla ze všeho u vytržení. Jen v té době už byla divadelní sezóna v plném proudu, čili jsem pendlovala sem a tam a nemohla tak zůstat na statku po celou dobu. Jinak jsme si užívali pořád, nejenom na statku. Ani při „nočkách“ jsme neztráceli humor, až když jsme všichni ztichli, bylo jasné, že meleme z posledního.

Linda Radim Tonda Otakar Dagmara Silvie