Rozhovor s Otakarem Žáčkem


Film Zoufalci je v podstatě velmi humorný, když bychom však chtěli analyzovat jednotlivé postavy, nic naplat – tihle bilancující třicátníci jsou prostě zoufalci. Myslíte si, že se současní třicátníci opravdu zmítají v tom, co by vlastně od života chtěli, a nejsou schopni fungovat v partnerských vztazích?
Nevím, někdo se zmítá v patnácti, jiný ve třiceti a někdo třeba i v šedesáti sedmi letech.
Ale asi je pravda, že se člověk okolo třicítky občas přistihne při předčasném bilancování svého života: Už nejsem žádnej mladíček, ale kmet taky ne. Žiju svůj život, tak jak si představuju? To jsou ale možná otázky, které rezonují vnitřním hlasem nejlépe při poslechu praskající desky sladkobolných šansonů s lahví vína. V tomhle věku možná někteří ztrácejí iluze o lidech kolem sebe i o sobě samých.

Otakar, kterého hrajete, je takový “životní rekreant“, který neví, jak sdělit rodičům, že se neživí profesí, na niž studoval, a že je homosexuál. Má taky lehké sklony k alkoholismu. Jak vnímáte Otakara vy? Jste si bytostně vzdálení nebo máte přece jen něco společného?
Životní rekreant je pěkný termín a Otakar by jím asi víc chtěl být, než že jím skutečně je. Jeho život dovolená není a on si ho taky vlastně moc neužívá, ikdyž navenek se tak třeba tváří. Myslím, že nespokojenost s jeho současným stavem bytí u něj převažuje. Co s tím ale dělat? To je zoufalství. Jinak: svůj vztah k alkoholu a homosexualitě mám už dávno, narozdíl od filmového Otakara, vyřešený.

Co se Zoufalcům nedá rozhodně upřít jsou výborné a vyvážené herecké výkony. Zvláště v druhé půlce filmu, ve které jsou hlavní hrdinové často zachyceni pohromadě, působíte jako byste se znali odjakživa. Co k tomu podle vás přispělo? Nebo jste se opravdu znali a scházeli už před natáčením?
První věta této otázky mě těší a nevím co na to říct. Když jsem se dozvěděl finální herecké obsazení filmu, měl jsem velkou radost, protože se všemi svými spoluzoufalci jsem měl to štěstí se už potkat dříve. Někteří jsou mí spolužáci z DAMU nebo kolegové, se kterými jsem hrál divadlo. To bylo samozřejmě příjemné. Nemusel jsem mezi záběry mlčet, nudit se a říkat si: Co to je za divnýho týpka, ten Neužil…? Ale protože se známe, mohl jsem s ním mluvit jako kamarád.

Nezapomenutelná je určitě scéna hádky, k níž dojde na statku u kuchyňského stolu. Přestože trvá několik minut, je celá v jednom záběru a vešlo se do ní všech šest zoufalců. Jedná se o improvizaci nebo jste to odehráli podle scénáře?
Ve scénáři hádka samozřejmě byla napsaná včetně dialogů. Jitka Rudolfová nám ale dala při jejím ztvárnění velkou volnost, takže z původního scénáře zůstaly asi tři repliky.

Režisérka Jitka Rudolfová od začátku tvrdila, že hledá herce, kteří ztvární její hrdiny naprosto přirozeně a zároveň budou schopni v rámci své postavy právě improvizovat. Do jaké míry jste tak přispěl k výsledné podobě Otakara?
Natolik hodnotící odpověď by asi příslušela režisérce. Jitka po nás, pokud to nebylo nezbytné, nechtěla odříkávat scénář. Umožnila každému vložit do jeho postavy vlastní pohled a prostor k improvizaci byl také velký, ovšem s přesnou režijní korekcí. To mě uklidňovalo – Jitka nedopustila žádnou hloupost nebo trapnost, která se samozřejmě při takových pokusech může hercům povést. V její režijní péči jsem se cítil bezpečně.
Dovedete si představit, že byste se ve svých třiceti letech odstěhoval s partou bývalých spolužáků třeba z gymplu na statek?
Nejsem komunitní typ. Takže asi ne. Možná to souvisí i s tím, že už nejsem schopen si některé plány tak idealizovat.

A jaká panovala vlastně atmosféra při natáčení na statku, kam jste odjeli loňské září v plné sestavě šesti filmových zoufalců spolu s filmovým štábem? (Po zhlédnutí filmu to totiž vypadá, že jste si to museli náramně užívat.)
Bylo to opravdu velmi příjemné a myslím, že svým způsobem i výjimečné. Mám dojem, že jsme se navzájem, herci i štáb, rádi potkávali. A je taky možné, že bychom byli schopni uspořádat za nějaký čas pravidelná setkávání účastníků natáčení. Něco na způsob abiturientských večírků, kde bychom si ukazovali staré fotky, vyprávěli co kdo právě dělá a kolik má kdo vnoučat – ale to možná souvisí s tím, že jsem schopen si některé plány ještě idealizovat.

Linda Radim Tonda Otakar Dagmara Silvie