Rozhovor se Simonou Babčákovou


Film Zoufalci je v podstatě velmi humorný, když bychom však chtěli analyzovat jednotlivé postavy, nic naplat – tihle bilancující třicátníci jsou tak trochu zoufalci. Myslíte si, že se současní třicátníci opravdu zmítají v tom, co by vlastně od života chtěli, a nejsou schopni fungovat v partnerských vztazích?
Určitě ne všichni, ale hrubá většina podle mě ano. Cítím to tak, že jsme jako společnost v přechodovém stádiu, staré pořádky už neplatí a nové teď složitě hledáme. Je to i daň za svobodu volby. Tak dlouho váháme, co se životem, až je nám čtyřicet a ruce prázdné. Ale na druhou stranu je to výzva, máme možnost si všechno udělat po svém a já výzvy přijímám!

Postava Dagmary, kterou hrajete, se necítí být šťastná v manželském soužití. Ten její ji totiž tak trochu psychicky týrá a ponižuje, nakonec se rozhodne podat žádost o rozvod. Jak jste vnímala Dagmaru vy – byla vám v nečem blízká nebo jste si bytostně vzdálené?
Já se obávám, že Dagmara bude blízká velkému množství vdaných žen. On určitě na začátku vztahu takový nebyl a snaží se všechno dělat nejlíp, jak umí, a pro ni to není lehká volba, když jako chlap (ve smyslu zajištění obydlí, obživy a ochrany) funguje a děti ho mají rády. To se potom asi spousta žen rozhodne obětovat své osobní štěstí v rámci zachování rodiny. Ale já na oběť nevěřím. Myslím si, že se vždycky jako bumerang vrátí a ošklivě se nevyplatí a ta žena se vděku stejně nedočká a to se mi na Dagmaře líbí, že posbírá odvahu a sílu a jde do něčeho absolutně riskantního. A zbytek ukáže čas. Stejně člověk nikdy nepromyslí všechny varianty, co se může stát.

Co se Zoufalcům nedá rozhodně upřít jsou výborné a vyvážené herecké výkony. Zvláště v druhé půlce filmu, ve které jsou hlavní hrdinové často zachyceni pohromadě, působíte jako byste se znali odjakživa. Co k tomu podle vás přispělo? Nebo jste se opravdu znali a scházeli už před natáčením?
Rozhodně to je přesný výběr Jitky Rudolfové. A samozřejmě společný smysl pro humor, který byl nekompromisní a na dřeň.

Nezapomenutelná je určitě scéna hádky, k níž dojde na statku u kuchyňského stolu. Přestože trvá několik minut, je celá v jednom záběru a vešlo se do ní všech šest zoufalců. Jedná se o improvizaci nebo jste to odehráli podle scénáře?
V tom filmu je hodně improvizovaných scén, ale to souvisí s tím obsazením, my jsme všichni pohotoví a tím, že jsme byli kompatibilní a bylo nám spolu dobře, tak i ty improvizace byly autentické a náramně jsme si to užili.

Režisérka Jitka Rudolfová od začátku tvrdila, že hledá herce, kteří ztvární její hrdiny naprosto přirozeně a zároveň budou schopni v rámci své postavy právě improvizovat. Do jaké míry jste tak přispěla k výsledné podobě Dagmary?
To je otázka spíš pro Jitku, než pro mě, ale co je takový hezký bonus tohoto natáčení, že jsem se spřátelila s reálnou předlohou své postavy a doteď se stýkáme a je to zajímavá, originální žena, která mě inspiruje.Tímto ji zdravím! A taky bych ráda složila hold Jitce Rudolfové, protože je naprostý profík, který přesně ví, co chce, a je radost s ní pracovat.

Dovedete si představit, že byste se ve svých třiceti letech odstěhovala s partou bývalých spolužáků třeba z gymplu na statek?
Naprosto. Já vlastně celý život sním o nějakém komunitním uspořádání, protože tvrdím, že ve dvou se ty povinnosti zvládnout nedají. Myslím, že většina vztahů se rozpadne na společné únavě až vyčerpání. A v komunitě se povinnosti rozloží. Já třeba neumím vařit jenom pro tři, vždycky toho udělám kotel. A když jdu pro dítě do školky, tak by mi vůbec nevadilo vyzvednout těch dětí pět. Naštěstí mám okolo sebe spoustu přátel, se kterýma se snažíme tímto způsobem v rámci možností kooperovat. A funguje to. Mně by se nejvíc líbilo mít společný dům a v něm každá rodinná buňka svůj byt a společná zahrada. Navíc devadesát osm procent existence lidstva jsme žili v kmenové společnosti a mně se po tom stýská.

A jaká panovala vlastně atmosféra při natáčení na statku, kam jste odjeli loňské září v plné sestavě šesti filmových zoufalců spolu s filmovým štábem?
No jejdamane, to je přece jasný, byla to paráda. Příroda, táboráček, opíkačka, historky, kytara, přiblblý písničky… Romantika až na půdu.

Linda Radim Tonda Otakar Dagmara Silvie