ROZHOVOR S REŽISÉRKOU JITKOU RUDOLFOVOU


Dalo by se říct, že jste natočila generační výpověď o současných třicátnících?
Musím přiznat, že jsem o tom v tomto kontextu nijak zvlášť nepřemýšlela a trochu se tomu i bráním, i když chápu, že je to velmi nasnadě. Máte-li ve filmu šest hlavních postav podobného věku, podobných problémů a i já z pozice autora do této věkové kategorie spadám. Scénář měl podtitul – životní bilance ve třiceti – což jsem brala tak trochu s komickým podtextem. Zajímalo mě, do jaké míry může člověk ve třiceti bilancovat. Já osobně si myslím, že jsem toho v životě ještě moc neudělala.

Postavy jednotlivých filmových zoufalců jste napsala podle svých skutečných přátel. Informovala jste své kamarády o tom, že některé jejich životní příběhy a zkušenosti použijete do filmu?
Samozřejmě. Bez jejich souhlasu bych si to asi ani nedovolila použít. Jsou to přeci jen značně osobní věci, i když přemodulované do fikce.

Je velmi osvěžující a ve výsledku fungující, že jste do svého filmu obsadila sice výborné herce, ale s ohledem na to, že jejich tváře nejsou v českém filmu Ñproflákléì. Byl to záměr?
Záměr to nebyl, i když dnešní doba díky nekonečným televizním seriálům i všudypřítomnému bulváru často přiděluje některým hercům docela křiklavou nálepku, což vás může při přemýšlení o obsazování filmu docela odradit. Důležité je to, co od nich očekáváte, v čem tušíte, že vám mohou Ñoživitì či rozvinout vaši filmovou představu. To, že jste v dnešní době tváří známou z plakátů a z televize, notně neznamená, že jste dobrý herec. Zároveň nelze říct, že pokud hrajete v přiblblém seriálu, jste špatný – ostatně myslím, že většina Ñmých neznámýchì herců se stejně dříve nebo později v nějaké televizní seriálové show objeví – pokud se tak již nestalo. Například Simonu Babčákovou či Zuzanu Onufrákovou už lidé mohou znát ze seriálů Comeback a Redakce.

Když jste hledala pro svůj film herce, chtěla jste, aby přirozeně fungovali ve svých postavách, ale zároveň uměli improvizovat. Prý částečně improvizovali, ale zřejmě tak dobře, že to divák na plátně nemá téměř šanci zjistitÖ
Já mám improvizaci ráda, ovšem jen pokud se daří. Je pravdivá a může být něčím objevná. Ve scénáři bylo však pouze několik scén, které neměly napsané dialogy. Bylo tedy důležité si stanovit, co opravdu musí být řečeno tak, jak to bylo napsáno, co je důležité pro obsah a pro další rozvoj děje. Vždy vítám nečekané impulsy od herců, kteří si text nějakým způsobem funkčně přetvoří, kteří na sebe ve scéně dokážou vzájemně reagovat, ovšem významové hranice musejí zůstat zachovány. Co se týče samotných mimoobrazových komentářů, tam se vlastně od napsaného neměnilo nic, vzhledem k tomu, že šlo o výpovědi již jednou někým řečené, byla jejich následná interpretace přirozenější a jednodušší.

Film vznikl v dílně Věry Chytilové, kde jste režii studovala. Ovlivnila vás osobně tvorba Věry Chytilové? Jak vnímáte její filmy?
Člověk je v jednotlivých obdobích života ovlivňován určitými díly a určitými, nejen filmovými, tvůrci. V mém případě to byla také Věra Chytilová.
Do jaké míry jsem jí ovlivněna, neumím odhadnout, jelikož každý se snaží nalézt si tu svou vlastní cestu. Jisté je, že si na ní cením, vedle jejího spontánního přístupu k filmu, zejména toho, že jsem si uvědomila, jak je důležité přemýšlet nad tématem scénáře filmu. A hlavně být schopen si jej přesně definovat. Zní to možná velmi jednoduše, ale je to jedna ze zásadních věcí pro další formální uchopení a stylizaci filmu. Jde o to, umět zachytit váš osobní - autorský pohled na problematiku, jíž se chcete zaobírat.

Film vznikl v producentské dílně Negativu. Kateřina Černá a Petr Oukropec jsou zkušení producenti, Marta Dudáková sice vaše spolužačka – nyní ovšem v roli producentky celovečerního filmu. Do jaké míry producenti ovlivňovali váš film?
Negativ na základě mých mých předchozích školních prací projevil zájem o nějakou látku na scénář celovečerního filmu. Byl to pro mě tak trochu impuls k tomu, že jsem začala o scénáři k absolventskému filmu přemýšlet i v tomto rozsahu – tedy, že by to mohl být můj debut. Velkou oporou mi byla právě Marta Dudáková, která produkčně vše nastartovala a úspěšně dotáhla do konce. Během natáčení jsem nepociťovala ze strany producentů žádné tlaky a měla jsem absolutní volnost - jinak bych asi ani nebyla schopná pracovat a natáčet. K jistým připomínkám pak docházelo až ve střižně, ale opět šlo spíše o formu debaty nad konkrétními věcmi, nejzásadnější byla otázka délky celého filmu. Jinou věcí je potom způsob propagace, do které nemám mnoho možností zasahovat, byť s některými věcmi nemusím docela souhlasit. Ale to už je otázka filmového marketingu.

Složitá stavba filmu, prolínání několika časových a dějových rovin, chvílemi až dokumentární pojetí. Čeho jste chtěla těmito různými postupy docílit?
Chtěla jsem, aby film v určitých ohledech fungoval ve stylu proudění myšlenek v našem vědomí, kdy často dochází k vytváření Ñnečekanýchì kontextů a významů. K onomu vzájemnému prolínání se dochází i s ohledem na počet hlavních postav, z nichž každá má své problémy, ty by se měly vzájemně doplňovat – je to vlastně druh mozaiky.

Zajímavá je vaše práce se zvukem – prolíná se různými obrazy, často funguje jako samostatná složka. Čeho jste tím chtěla docílit?
Zvukovou složku filmu považuji za velmi důležitou, zejména z dramaturgického hlediska. Práce s ní vám dává široké stylizační možnosti, díky nimž můžete podtrhnout a zdůraznit, jak věci týkající se obsahu tak i formy. V tomto filmu jsem chtěla, aby určité zvukové linie sloužily k dokreslení vnitřního rozpoložení postav – proto je také zvukové stylizace nahuštěněji užíváno v první části filmu, kdy se jakoby vkrádáme do intimity života jednotlivých hrdinů, do jejich samot. Chtěla jsem, aby tu zvuk fungoval jako jistá část podvědomí, vynořoval se ve spojitosti s komentářem i s dramatickými situacemi, vždy však v těsné souvislosti s tou či onou postavou. Je také důležité, aby zvuk nebyl pouze ilustrativní, ale aby zde existoval kontrapunkt.

Jak jste prožívala samotné natáčení filmu? Odjeli jste například na několik dní na statek, kde jste strávili společně dost času. Nebo režisér, zvlášť při svém debutu, nemá pomyšlení na nic jiného než, aby to měl za sebou?
Mám ráda ono společenství, které na určitou dobu z lidí ze štábu i z herců vznikne, filmové natáčení beru - nehledě na jeho velikost - za něco velmi osobního, se všemi vzájemnými vazbami. Je však pravda, že režisér je pod značným tlakem – zejména svých vlastních tvůrčích pochybností, jste ponořen do toho, co vzniká, jste tím nadšen nebo naopak deptán, to může následně budit dojem určité bezohlednosti, což si možná v tu chvíli ani neuvědomujete, protože věříte, že všichni jsou do tohoto procesu ponořeni stejně. Zároveň dobře víte, že ve střižně budete na všechno(tedy společně se střihačem) stejně sám a jedině vy budete za výsledek zodpovědný, takže nevěřím na pohodová natáčení, spíš se mi potvrdilo, jak je důležité věřit vlastní intuici.

Linda Radim Tonda Otakar Dagmara Silvie