Pozoruhodné herecké výkony v čele se Simonou Babčákovou v realistické komedii o šestici bilancujících třicátnících. Jsou dlouholetí přátelé a postupně se všichni přestěhovali z Jablonce do Prahy. Po společném setkání na večírku v jejich rodném městě je jim jedno jasné - vědí, co v životě nechtějí, ale zároveň ještě nepřišli na to, co by chtěli.

Zatímco první z nich se snaží urputně otěhotnět, druhá pije o něco víc, než je "společensky" přijatelné, třetí zjišťuje, že žije v manželství s neškodným tyranem. O nic lépe na tom není ani trojice mladých mužů - jeden studuje devátým rokem vysokou školu a jeho přítelkyně ho podvádí se svým bývalým, další čeká na příležitost, jak sdělit matce, že je gay, a třetí neváhá konzultovat své trable s psychiatrem. Na řadu tak přichází dávný nápad - společný život na statku, po kterém kdysi všichni tak toužili. Vyjde jim tenhle nový pokus o štěstí?

Zoufalci – český film o životních neúspěších a cestě ke štěstí

Položme si na začátek malou otázku. Co je životní štěstí? Někdo vám řekne, že štěstí je úspěch, peníze a sláva, pro někoho jiného bude štěstím spokojená rodina a děti. A někdo jiný za štěstí považuje všechno pěkné, co ho v životě potká. Proč ne, hlavně, když jim to udělá radost. Ovšem když se sejde parta lidí, kterým se v životě nedaří tak, jak by si představovali, a společně se rozhodnou něco změnit, pak si můžete být jistí, že to vydá přinejmenším na filmový scénář.

Režisérka a scénáristka Jitka Rudolfová se nad tím zamyslela podobně, a z jejího studentského pera vzešel velmi zajímavý příběh. Zaměřme se však nejprve přímo na tuto talentovanou ženu, která pochází z Jablonce nad Nisou. Lze předpokládat, že většina lidí ji nezná. Není se čemu divit. Na vysvětlení postačí, když řekneme, že Zoufalci byli jejím absolventským filmem v době, kdy byla studentkou FAMU. Během svého studia natočila i další filmy, které na škole získaly ocenění. Tento ji však bezesporu ze školních filmů proslavil nejvíce. Později natočila také film Rozkoš (k němuž také psala scénář), se kterým zabodovala ještě více. Nechme se tedy překvapit, co si pro nás přichystá do budoucna.

Vraťme se však zpět k filmu. Pokud ho neznáte, pak si představte šestici lidí v nejlepších letech (hrají: Pavlína Štorková, Simona Babčáková, Zuzana Onufráková, Jakub Žáček, Václav Neužil, Michal Kern), kteří spolu dříve studovali a společně se také přestěhovali z Jablonce do Prahy. Společně tito tři muži a tři ženy probírají své životy. Každý z nich má problém, který mu připadá neřešitelný. Jedna žena má potíže s alkoholem, druhá se marně snaží otěhotnět a další se trápí v manželství. Ani přítomným mužů se zrovna nedaří. První z nich není schopen dokončit studia, druhý je v péči psychiatra, a třetího trápí jeho sexuální orientace, se kterou se nechce nikomu svěřit. Těchto šest naprosto rozdílných osobností se rozhodne udělat ve svých životech radikální změnu. Rozhodnou se uskutečnit svůj dávný nápad a odjet na statek, kde budou žít společně. Ovšem co všechno bude jejich soužití provázet? Jak to celé dopadne? To už vám zde prozradit nemohu, a nejlépe uděláte, pokud se na film podíváte sami.

Jestliže vás tento filmový příběh zaujal, pak vězte, že nejste první. Zoufalci měli premiéru 12. listopadu 2009, a od té doby se dočkali v kinech po celé republice několika repríz, především v roce 2010. Jednalo se asi o 30 promítání, a nelze se divit, že největší zájem o film byl v Jablonci nad Nisou. Jistě, někdo může namítnout, že to není moc. To je pravda, ale když si vezmeme, že se jedná o absolventský film, pak se jistě jedná o výrazný úspěch začínající režisérky. Co nejlépe o jejích schopnostech vypovídá, je, že se film zúčastnil i tradičního filmového festivalu v Karlových Varech, a sice v sekci Na východ od Západu. Není to parádní začátek kariéry režiséra, zabodovat hned s prvním filmem?

Nejlepším hodnocením pro film jsou však především recenze diváků. Podívejme se tedy, co se o Zoufacích píše, a jaké jsou na něj na internetu názory. Ovšem napřed bychom si měli říct, jak vznikal, a odkud autorka čerpala. Jedná se totiž o lehce upravené příběhy skutečných lidi, které autorka znala. Filmu tedy nelze ubrat na autentičnosti a skutečnosti lidských osudů. Tedy zajímavý příběh ze života, který je divákům předán bez umělé dramatičnosti a patosu. Na druhou stranu, po stránce obsahu se mnoha lidem nelíbí právě povaha hlavních postav. Lidé chtějí vidět ve filmu silné charaktery a postavy hrdinů, ve kterých lze vidět vzory. Je někdo takový ve filmu? Popravdě… Není. Jak říká samotný název, jedná se o osobnosti, které se do společnosti příliš nehodí. Alkoholička nebo třeba homosexuál, tedy charaktery, které budí rozpaky i v běžném životě. Pravda, postavy, ač propracované, těžko můžeme považovat za nějaké vzory, navíc v poměrně depresivní atmosféře jejich slabší rysy ještě vyniknou. Diváci si navíc v recenzích častou berou za téma přínos filmu, tedy jestli je opravdu dobré točit filmy o lidech, kteří před problémy a realitou utíkají, než aby svá selhání konstruktivně řešili. Tím by mohl vzniknout dojem propadáku, ovšem je to trochu jinak. Pokud se totiž podíváme na film po kvalitativní stránce, a odmyslíme si tyto připomínky k příběhu, pak lze konstatovat vysokou uměleckou úroveň filmu.

Hudba, kamera i dialogy postav jsou skutečně velmi citlivé na detail. Ovšem protože film dělají příběh a postavy, pak se nelze divit, že si u většiny diváků nezískal to nejlepší hodnocení. Na Československé filmové databázi (ČSFD) získal 59%, jeho hodnocení na IMDb je pak velmi podobné, 6,2 z deseti.

Jak se tedy na film dívat? Můžeme jej považovat buďto za studentský film (k čemuž přispívá nízký rozpočet, a také to, že pro většinu aktérů se jednalo o první hereckou zkušenost), který je v tomto případě natolik dobrý, kvalitní a zajímavý, že se dostal do kin i do televize a své autorce (a režisérce) vytvořil velmi dobrý stupínek na cestě k větším filmům. Nebo na něj můžeme nahlížet jako na plnohodnotný film, který vznikl na základě výpovědí přátel režisérky a který, i přes velmi kvalitní provedení a zpracování, má poněkud slabší příběh, který dokáže zaujmout pouze specifickou skupinu diváků.

Ne vždy to měla jednoduché, třeba když chtěla natáčet v Klubu Na rampě, dostala se do sporu s firmou, vyrábějící nerezové dřezy, která zde pořádala firemní akci, a na začínající filmařku nebrala příliš ohled, ovšem i přes podobné překážky si Jitka Rudolfová dokázala poradit, natáčení nevzdala, a zadělala si možná na velmi zajímavou kariéru. Obyvatelé Jablonce nad Nisou, odkud autorka pochází (a kde se film mimochodem natáčel) mohou být jistě na svou rodačku hrdí, protože vytvořila opravdu působivý absolventský projekt.

Linda Radim Tonda Otakar Dagmara Silvie